RUDOLF KUBÍČEK. Odborná škola knihvazačská. Uherské Hradiště.













Odborná škola knihvazačská působila na Slovácku do roku 1950. Uherské Hradiště se stalo v první polovině dvacátého století známým centrem knihařských i bibliofilských aktivit. Centrem, kde se kladl důraz na pěknou knihu po stránce grafické, knihařské i typografické.
Vedle Skupiny moravských knihomilů působila ve městě Ženská odborná škola knihařská, jež učila své žáky lásce a úctě ke knize. Šlo o první odbornou školu tohoto typu v našich zemích. Dívky byly považovány za vhodné kandidátky na práci knihvazačů. Jak píše regionální dobový tisk: „Knihařství, jak z dějin známo, již za dávných dob provozovaly ženy, které zvláště pro úpravu vazby knih projevovaly zvláštní jemnocit a vkus. Hodí se tedy knihařství výborně pro ženy, není to práce namáhavá, vyžaduje pečlivé provedení a vedle knihařství lze prováděti i jiné ozdobné předměty z papíru a kůže.“
Výuku škola zahájila 14. října 1918, jejím provozovatelem se stalo město. Vznikla jako tříleté veřejné učiliště a v této podobě působila do konce školního roku 1929-1930. Přestože škola vznikla jako škola dívčí, již ve druhém školním roce začali být přijímáni také chlapci, neboť dívky neprojevovaly o tento obor takový zájem, jak se původně očekávalo. V prvních dvou ročnících se vyučovala teorie, třetí byl nazýván „pracovnou“. Absolventské vysvědčení nahrazovalo průkaz o řádně ukončeném učebním poměru - list tovaryšský. Správním orgánem bylo kuratorium.

Mistři knihaři, kantoři a ředitelé
V roce 1931 byla škola přeorganizována na dvouletou denní školu knihvazačskou. Třetí ročník nahradila jednoroční mistrovská škola knihvazačská, která zahájila vyučování ve školním roce 1931-1932. Ženská odborná škola knihařská byla zároveň v roce 1931 přejmenována na Odbornou školu knihvazačskou. Nově zřízená jednoroční mistrovská škola byla určena absolventům dvouleté knihvazačské školy a také těm, kteří byli starší šestnácti let, vyučili se u mistra a složili tovaryšskou zkoušku. V třicátých letech značně poklesl počet zájemců o školu, proto nebyl v roce 1938-1939 otevřen 1. ročník. Poválečná situace škole mnoho nepřála a v roce 1950 končí v Uherském Hradišti výuka odborného knihařství.
Knihvazačská škola si na svém počátku kladla za cíl „teoreticky a prakticky vyučit dívky v živnosti knihařské a kartonážnické, a to nejen po stránce technické, ale i po stránce umělecké“. První léta nebyla pro školu příznivá. I rozsáhlou inzerci v regionálním tisku se přihlašovalo velmi málo žáků. Nebyla rovněž ustanovena vhodná učební osnova, nevyhovovaly prostory a také se nedostávalo adekvátních učebních pomůcek. Pouze díky dílenskému mistrovi Aloisi Staškovi mohla být škola vybavena alespoň dvěma řezacími stroji (nůžkami pro lepenku a hrubé řezání a řezacím strojem na knihy), sádkami sazeb a okras pro desky knih a dalšími nástroji.
Alois Stašek se narodil roku 1897 v Třebíči. Vyučil se knihařem v Hořicích, pracoval v dílnách v Praze i ve Vídni a do Uherského Hradiště přišel z Vamberka. Před nástupem na knihařskou školu byl samostatným mistrem a prodělal kurzy v technologickém muzeu v Praze. Na škole působil jako dílenský mistr v letech 1918-1939.
Pedagogický sbor školy tvořili pouze dva stálí odborní učitelé, již zmiňovaný dílenský mistr Alois Stašek a místní učitel dekorativního kreslení Ruda Kubíček, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde byl žákem prof. Františka Kysely. Ostatní neodborné předměty vyučovali profesoři obchodní akademie. Do roku 1924 vedli školu František Kretz a Hugo Raulich. Záměrem Františka Kretze, milovníka národopisu a lidového umění, bylo aplikování ručně malovaného slováckého ornamentu na knižní vazbu. Knihařské práce v duchu slováckých motivů se však zákazníkům ani odborníkům nelíbily. Svědčí o tom slova druhého ředitele Hugo Raulicha: „Dosavadní směr vazeb knih a kartonážnictví, jenž chtěl vpraviti slovácké ruční malování na desky knih a na lepenkové rámce na obrazy, bylo nutno opustiti.“
Raulich si uvědomoval nutnost změny v koncepci výuky a snažil se klást důraz na odbornost řemesla. Proto když v roce 1923 uvažoval Ruda Kubíček o přerušení výuky odborného kreslení na škole, neboť měl nasmlouvány malířské práce mimo Uherské Hradiště a nemohl by vyučovat během týdne, Hugo Raulich žádal na ministerstvu školství svolení, aby mohl Kubíček vyučovat pouze v sobotu: „…zde nelze nalézti vhodné náhradní síly, která by účelu školy vyhovovala. Rudolf Kubíček je absolventem školy grafické prof. Kysely a jeho zásluhou jest, že kreslení na škole knihařské, jež v prvém roce bylo v rukou diletantů, uvedl v soulad s materiálem a nástroji, s nimiž knihař pracuje. Kubíček dal vázané knize výraz moderní české umělecké školy a jest tato zásluha jeho odbornými znalci pochvalně uznána.“
V roce 1924 se Kubíček stal ředitelem školy. Učební osnovy obohatil o dějiny knihy a vazby, krasopis a z nepovinných předmětů o psaní na stroji. Jako absolvent pražské uměleckoprůmyslové školy, zasvěcený do praktické typografie, které se naučil v roce 1914 v kurzech technologicko průmyslového muzea u Methoda Kalába, vedl žáky k vyvážené tvorbě knižních vazeb, neboť vnějšek knihy musí být odleskem obsahu.

Žákovské knihy doma i za hranicemi
Pro odborné předměty vytvořil vlastní skripta. V letech l946-1947 byla vydána Nauka o materiálech knihařských, jež byla rozdělena do dvou dílů. První se věnuje papíru a lepence, zatímco díl druhý pojednává o kůži a tkaninách. O dva roky později vytvořil pro výuku dějin knižní vazby další skripta, která žáky seznamovala s knižní vazbou různých slohů a směrů přes antiku, gotiku, renesanci až po rokoko, včetně vazby orientální.
O knižní vazbě také přednášel na mnoha místech republiky, ve školním roce 1933-1934 například ve Spolku bibliofilov v Bratislavě O bibliofilské vazbě, na Dobrovolského vyšší lidové škole v Olomouci O grafické výstavbě knihy a O vazačství, na sjezdu moravských bibliofilů v Přerově O kožené vazbě a zdobených technikách.
Na mezinárodní výstavu moderní knižní vazby v Haagu přihlásila škola v roce 1924 pět knih. První dvě zpracoval student Josef Škrášek - Adresní desku s celokoženou vazbou z vepřovice a slepotiskem se stříbrným štítem a Památník VII. sletu všesokolského v Praze s celokoženou ručně zlacenou vazbou. Umělecký almanach legionářský v celokožené ručně zlacené vazbě zpracovala studentka Františka Kupková. Knihu od T. G. Masaryka Mistr Jan Hus v celokožené mořené vazbě, opatřené slepotiskem, vyhotovil student Antonín Duda. Poslední přihlášenou knihou byla publikace Aloise Jiráska Mezi proudy II. Tuto celokoženou, ručně zlacenou vazbu vyhotovil student František Čech. Z pěti přihlášených knih pak školu reprezentovaly pouze dvě, ovšem dnes již není známo, které.
Účast na této výstavě byla velkým úspěchem. V tomtéž roce škola předvedla své knižní vazby také na Výstavě dekorativních umění v Paříži. Z dalších významných výstav si zaslouží pozornost například účast na výstavě Československá vazba v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (1935). Při této výstavě si jednu z prací zakoupila pražská Společnost knihařů. V roce 1937 se škola zúčastnila expozicí vázaných knih celokožených, polokožených i celoplátěných na Výstavě Slovácka v Uherském Hradišti. Expozice se těšila velkému zájmu a po skončení byla prezidiem výstavy odměněna první cenou a zlatou medailí. V roce 1939 se v Uherském Hradišti konala výstava Česká kniha, kde se rovněž prezentovala knihvazačská škola.
Výsledky své práce škola pravidelně předváděla na sjezdech moravských knihomilů v Brně (1932), Moravské Ostravě (1933), Přerově (1934), Břeclavi (1935), Prostějově (1936) a ve Valašském Meziříčí (1937). Kožené, polokožené, papírové a dokonce pergamenové vazby, různě barevně intarzované, nezdobily pouze soukromé knihovny v naší republice, neboť škola prováděla také knižní vazby do zahraničí. Z významnějších prací jmenujme alespoň vazbu pamětní knihy pro Sporting Club v Paříži, zhotovenou v roce 1924. O deset let později byla pro papeže Pia XI. v Římě zhotovena kožená vazba tří svazků bible. V roce 1936 vyhotovila škola opět pro papeže koženou vazbu fotoalba. Práce žáků byly vysoce hodnoceny a absolventi školy se stali žádanými odborníky pro mnohé knihařské firmy.

Slavní absolventi
V celé historii se ve dvouleté škole vyučilo celkem 167 žáků knihvazačství, což podle osnov školy obsahovalo skládání archů, rozebírání knih a jejich úprava před šitím, klížení a řezání knih. Absolventi se naučili zhotovovat vazby brožované, polotuhé a poloplátěné, celokožené a polokožené, stejně jako stříkané a barevné ořízky. Dále byli zruční v barvotisku, nalepování map a obrazů na lepenku z plátna a jednoduchých kartonážnických pracích. Nechyběla výuka máčených ořízek, zlacení strojem a ruční zlacení.
Téměř stejné množství žáků vyšlo také ze školy mistrovské, kde žáci převážně v rámci praktického cvičení prováděli odborné knihařské práce. Škola vychovala i některé výrazné osobnosti, mezi nimi Fanka Jilíka, který pracoval například pro nakladatelství Melantrich nebo Vyšehrad.
Absolventem školy byl také světově uznávaný knihař Karel E. Dudešek z Boršic u Uherského Hradiště, jenž navštěvoval školu v letech 1925-1928 a podle svých vlastních slov zde získal od Staška řemeslné a od Kubíčka výtvarné základy rukodělného knihařství na celý život. Po ukončení knihvazačské školy nastoupil v roce 1929 na Státní grafickou školu v Praze a po absolutoriu v roce 1934 si v Praze založil vlastní ateliér, kde působil jako samostatný knihař pro stálý okruh bibliofilů. V padesátých letech přenesl svou knihařskou dílnu do Vídně, kde od roku 1964 vyučoval na nově založené Hochschule für angewandte Kunst ve Vídni jako učitel mistrovské školy písma a tvorby knihy. V roce 1982, již v důchodu, zde získal za své zásluhy čestný titul vysokoškolského profesora honoris causa. Zemřel ve Vídni v roce 1996.

“Přetržená tradice knihařského školství v Uherském Hradišti”
 Autor článku: Iveta Mátlová
Nov. 9, 2007
http://strategie.e15.cz/prilohy/s-print/pretrzena-tradice-kniharskeho-skolstvi-v-uherskem-hradisti-470296